Luhačovice 2. část - Na procházku

Nutnou podmínkou každé naší dovolené, cesty nebo výletu (jednoduše čehokoliv) je samozřejmě pěší procházka po krásách turistických tras. Výběr je většinou na Radkovi. Dopředu hlásí počet kilometrů, které nás čekají (je nutné připočíst cca 15-25% navíc) a vždy je to zaručeně po rovince. Ale už aspoň chápu, co znamená rovinka. To je když jdete do kopce a pak z kopce. Takže se to vyrovná a v průměru jdete po rovince. Na mou námitku, že po rovince jsme šli i na Sněžku, jen mávl rukou a pokračoval ve zdolávání kopce. 

Na základě výše uvedeného je vám jasné, že jsme vyrazili i v Luhačovicích. Vydali jsme se od Hotelu Vila Viola k prameni Aloiska, který se v dávných dobách jmenoval o něco vznešeněji Luisa. Chuťově jsme nezaznamenali velké rozdíly v luhačovických pramenech, takže hodnotit chuť u každého z nich nebudu. Ale musím přiznat, že ač mi balená Vincentka nechutná, tak na místě jsem s čerstvou vodou problém neměla. 

Od Aloisky jsme se vydali po červené směr Pod Červeným vrchem a U Kamenného kříže. A cesta to byla více než dobrodružná. To si tak jdete po štěrkobetonku a najednou šipka do křoviska, za ním les. Značení bylo nemilosrdné, tak se Radek gentlemansky vydal do křovisek na průzkum sám. Vrátil se olepený bodláčím s tím, že fakt tudy. Po průchodu džunglí jsme se zase kochali lesní cestou vysypanou střepy cihel a nejen cihel. Moc příjemný terén. Úplně jsem se viděla jako postarší paní, která se jede do lázní vzpružit a vydá se na procházku… 

Nicméně, po prožitém pekle, dvou hádkách, pár sprostých slovech a společném prokletí všech, kdo se na této trase podíleli, jsme se dostali na celkem pěkný kopec s ohradami (bez krav) a s fajnovým výhledem. 

Po trase Dušana Jurkoviče jsme se vydali zpátky do Luhačovic přes Solné, Bílý kříž a Luhačovice pošta. Opět přišel na přetřes duševní stav umělců, kteří trasu značili. Nepřehledná, klikatá, nic zajímavého po cestě, ale hlavně neudržovaná. Jestli potřebujete trénovat pozornost, tak vzhůru do Luhačovic. Protože odbočky jsou přesně tam, kde je nečekáte. 

Po wellness občerstvení (pivo a hrancle) uprostřed luhačovické malé Sapy (kéž by tam bylo i jídlo jak na Sapě) jsme ještě kousek pokračovali na kolonádu k Prameni Dr. Šťastného a Ottovce, která byla zavřena. Pak Radek zahlásil, že tudy budou hezké vily a minuli jsme maringotky kolotočářů. Bylo na čase jít zpět na hotel. 

Možná jsme měli jen smůlu na výběr trasy, ale i tak je tohle ta nejhorší, jakou jsme kdy prošli. Jakoby nikdo nečekal, že se v lázních jen nesedí na zadeli, ale taky by se mohlo jít provětrat na čerstvý vzduch. Odnášíme si z toho pocit, že luhačovické trasy si prostě zaslouží více pozornosti a práce.